Cílem cesty bylo nejen plnění zajímavých úkolů z oblasti přírodovědy a ekologie (takovýchto úkolů bylo na trase osm),ale také prokázání turistických schopností žactva, řádné provětrání organismu a kochání se výhledy na zástavbu nedalekého Šenova. Po splnění všech úkolů se „mýtinoles“ (novotvar pro plochu, kde nedávno byl a už není – les) u Čerňáku stal jednou velkou stavební parcelou. Mladí architekti, zedníci, tesaři zde se vším nadšením a vervou budovali sídliště pro potenciálně příchozí lesní skřítky (možná, že norou nepohrdne ani králík). Poté, co se doslova museli z lesa vyhánět, se žáčci odebrali na cestu zpět ku škole. A zde nás čekal ještě jeden úkol. Každá třída měla na školní zahradě ukrytý jeden cestovatelský kufr. Potíž byla v tom, že otevřít kufr znamenalo sundat řetěz, který byl zajištěn zámkem s číselným kódem. Ale…když už se cestovatelé dostali tak daleko, tak je žádná šifra nezastaví. Všichni se úspěšně dostali do svého kufru. A tam? Balík peněz. A jakých!!! To prý, aby všichni na to cestovaní měli. Hold, Tonička není žádná lakota. A ten, komu se cestovat nechce, tak si na těch ceninách mohl aspoň pochutnat. JAK TO? Ty „prachy“ byly totiž doslova a do písmene JEDLÉ.

Naše milá Toničko, jménem všech dětí i nás dospěláků, ti děkujeme za bezva den a také za celoroční soutěžení, které jsi pro nás tak ochotně a s nadšením připravovala.

DK a spol.